Möbiova páska

Pracovali jste někdy na grafickém projektu pro klienta, který váš návrh hodnotí pohledem odborníka, i když v podstatě není jasné, čím je tento pohled podmíněn? Ano, i takové klienty známe - lidi, kteří si myslí, že vystudovali Akademii výtvarných umění plus tři semestry dějin umění a jeden rok klasického kreslení. A všechny připomínky, které jsou úplně mimo, hází s hlubokým přesvědčením, že tady přece něco není úplně v pořádku.

Začíná to docela nevinně. Klient požádá o návrh, no neví přesně, co chce, ale ok. To se stává. Grafik si sedne, přemýšlí, vytvoří koncept, jeden, druhý, třetí, nakonec ho hrdě pošle klientovi. A pak... bomba. 'To není ono', 'necítím se na to', 'možná něco dalšího..... Já nevím... s duší?“. Grafik si povzdechne, opraví ho. Druhá verze - už lepší, ale přece.... ne. Třetí? Ještě horší. Čtvrtá? Pátá? N-tá? Už se blížíme! U osmé se vracíme k první, protože „měla v sobě něco zvláštního“. ? Přesně jako animace v horní části stránky, což je takový lehce upravený vtip, kolující už mnoho let po webu. (Údajně vtip, ale tvůrčí práce bohužel někdy tento vtip svou bizarností předčí). A jen tak mimochodem, aby byla zachována jistá koherence s názvem článku, v takových případech se pohybujeme po Möbiově pásce, která má jen jeden povrch, přestože je zkroucená jako provázek v kapse.

Totéž platí i pro filmové produkce. Pokud klient nepředloží konkrétní scénář, a to může být někdy obtížné, můžete očekávat problémy. A mimochodem, i když existuje scénář, jsou následné úpravy zkrátka někdy nevyhnutelné.

V n-té fázi opravy je každý unavený. Grafik má stíny pod očima, klient má stíny v duši. A co je nejhorší, nikdo neví, jestli už je konec, nebo jestli ho čekají další bezesné noci a hektolitry kávy. Koneckonců, list oprav je pro někoho přirozená věc, stejně jako ranní čaj nebo projíždění Instagramu. A že grafik nebo editor obětuje svůj čas, nápady a energii? No, vždyť je to „za hubičku“, zahrnuto v ceně, zákazník musí být spokojen, aneb oblíbené „zákazník je náš pán“, že? No právě - a tady se dostáváme k jádru věci.

Před zahájením spolupráce se vyplatí na chvíli zastavit a skutečně se zamyslet nad tím, čeho chcete dosáhnout. Jsme si jisti, že dokážeme definovat, co chceme? Jakou atmosféru, jaký styl, co nás skutečně osloví a co je jen ozvěnou nedávno viděné reklamy v metru nebo filmu v počítači. Jasné pokyny, byť jen načrtnuté na ubrousku nebo v případě filmu uvedení konkrétního příkladu, jak byste chtěli materiál upravit, mohou celý proces zkrátit na polovinu (nebo mnohem více).

Korekce? Ty jsou samozřejmě normální. Nikdo se netrefí dokonale napoprvé, je to jako házet na koš z poloviny hřiště, když jste nikdy nehráli basketbal. Ale ať mají tyto opravy smysl. Ať vedou k cíli, ne jako po Möbiově stuze k výchozímu bodu, i když jsme se zdánlivě ocitli na úplně jiné straně.

Ještě větší problém je to při střihu filmu, kdy se opravy aplikují v podstatě na prakticky hotový materiál. Je to napůl dobře, když v polovině díla dojde k nějakým obsahovým nebo kompozičním změnám, ale v konečné fázi díla je třeba každou jednotlivou korekci znovu synchronizovat s hudbou a někdy nahradit celou hudbu nebo soundtrack. Každý dostatečně gramotný střihač si záběry uspořádá v určitém vlastním rytmu, podle svého estetického cítění a vnímavosti. Je opravdu obtížné jej zbořit a znovu vytvořit v jiném uspořádání. Ale to je jen osobní poznámka.

Práce na grafickém nebo filmovém projektu znamená spolupráci. Je třeba si uvědomit, že na druhé straně stojí také člověk - se svými znalostmi, časem a omezeným počtem pracovních hodin denně. Ani grafik, ani střihač neumějí číst myšlenky, ale mohou vykouzlit zázraky, pokud vědí, co se od nich očekává. proto se navzájem respektujme.

Dovolme klientovi být konkrétní, my mu pozorně naslouchejme A pak - kdo ví - se možná hned první návrh ukáže jako ten dokonalý? A pokud ne, alespoň už nebudeme dělat kolečka kolem naší stejnojmenné pásky.

PS - Co se týče filmového umění, vřele doporučuji shlédnout dokumentární film „Final Cut: The Magic of Film Editing“, ve kterém o umění filmového střihu hovoří řada režisérů, střihačů a herců světové úrovně. O jejich hádkách, rozhovorech a společných rozhodnutích, zda přece jen nenechat o pár snímků více či méně.